Zpět na: Home / ČLÁNKY a DOTAZY

Co je PBFD ?

 

Viry jsou nebuněčné částice, které se mohou množit jen v jiných buňkách. Buňky, v nichž se viry množí, označujeme jako buňky hostitelské. Viry jsou tedy vnitrobuněční paraziti. Jsou to částice složené z nukleové kyseliny a bílkovin. Nukleová kyselina má stejnou funkci jako chromozom a můžeme ji proto považovat za chromozom viru. Jednotlivá částice viru, která je schopna infikovat hostitelskou buňku a množit se v ní, se obecně nazývá virion. Každý virion je složen z nukleové kyseliny tvořící jeho vnitřní část a z bílkovin, jež tvoří jeho obal neboli kapsid. Podle obsahu nukleových kyselin se proto viry dělí na RNA-viry a DNA-viry (Rosypal, 1994).

1.1 Průběh virové infekce

Infekce virového charakteru má následující průběh:

1. Přilnutí viru na povrch buňky je specifický proces. Aby se virus mohl přichytit, musí mít hostitelská buňka na svém povrchu specifické receptory. U virů s obalem je nositelem specifity (antigenity) membránový obal a u virů bez obalu kapsid. Kromě citlivosti buňky k viru rozlišujeme ještě permisivitu buňky (Jelínek et al., 2000).

2. Vniknutí viru do buňky. Do buňky může vniknout buď celý virion nebo jen jeho nukleová kyselina. V případě, že do buňky vnikne celý virion, zbaví se velmi brzy pod cytoplazmatickou blánou svého bílkovinného obalu, takže z něho zůstává jen nukleová kyselina. Ta se v buňce mnohonásobně zdvojuje do mnoha svých kopií, a to je vlastně množení viru. Další běh života viru v hostitelské buňce závisí na tom, zda jde o DNA-virus nebo RNA-virus (Rosypal, 1994).

3. Podle genetických informací obsažených v nukleové kyselině viru se v hostitelské buňce začnou syntetizovat enzymy, z nichž jeden způsobí rozpad chromozomu hostitelské buňky. Virová nukleová kyselina se replikuje (100 až 1000 jednotek). Okolo každé nukleové kyseliny se vytvoří ochranný kapsid. Hostitelská buňka praskne a viriony se uvolní do prostředí (Jelínek et al., 2000). U DNA-virů se genetická informace mnohonásobně zdvojené DNA předává do mRNA, která se na ribozomech hostitelské buňky překládá do bílkovin. Bílkovinami se pak obalí všechny kopie nukleové kyseliny viru, takže se vytvoří kompletní virové částice neboli viriony, které se uvolňují do prostředí, kde mohou infikovat další buňky (Rosypal, 1994).

4. Nukleové kyseliny virů se někdy včleňují do nukleové kyseliny (chromozomu) hostitelské buňky, stanou se její součástí. Tento tzv. virový chromozom je předáván dceřiným buňkám jako tzv. provirus (Jelínek et al., 2000).

Procesy replikace a syntéza proteinů mají u virů různý průběh, který závisí na vlastnostech nukleové kyseliny. Virové genofory se liší typem nukleové kyseliny a její formou. Podle typu genoforu je možné rozlišit sedm následujících skupin virů.

Jde o viry s genoforem tvořeným:
1. dvouřetězcovou (dvouvláknovou) DNA (dsDNA-viry);
2. jednořetězcovou (jednovláknovou) DNA (ssDNA-viry). Zástupcem je např. čeleď Circoviridae (PBFD, virus anémie kuřat…). Virové částice jsou neobalené. Exprese virových genů této skupiny je nejednotná;
3. dvouřetězcovou (dvouvláknovou) RNA (dsRNA-viry);
4. jednořetězcovou (jednovláknovou) pozitivní RNA (+ssRNA) ;
5. jednořetězcovou (jednovláknovou) negativní RNA (-ssRNA);
6. jednořetězcovou (jednovláknovou) pozitivní RNA podrobující se zpětné transkripci;
7. dvouřetězcovou (dvouvláknovou) DNA podrobující se zpětné transkripci (dsDNA s RT) (Růžičková, 1999).

Interakce virů a buňky (infekce hostitelské buňky)
Základním požadavkem pro vznik virové infekce je vnímavá hostitelská buňka. Interakce se může uskutečnit v několika následujících formách:
1. Cytocidní produktivní infekce – při této infekci proběhne životní cyklus viru uvnitř buňky, která je silně poškozena a hyne.
2. Produktivní infekce bez cytocidních změn, kdy se virus uvnitř buňky pomnoží, avšak po jeho uvolnění se buňka zotaví a nehyne.
3. Perzistentní infekce, při které se uvnitř buňky tvoří nové viriony, avšak v malém množství. Ty pak během buněčného dělení přecházejí do dceřinných buněk.
4. Latentní infekce, při které je virový genofor, tvořený dsDNA, začleněn do chromozomu buňky (označuje se jako provirus). Pod vlivem provirového stavu nukleové kyseliny dochází buď k slabé reprodukci, nebo k žádné. Teprve po uvolnění proviru z chromozomu hostitelské buňky, dochází k silnému projevu jeho genů, a tím k intenzivní reprodukci.
5. Abortivní infekce - při této infekci nejsou uvnitř buňky vhodné podmínky pro pomnožení viru, což znamená, že infikující virus neprojde celým životním cyklem, nebo vznikne defektní virové potomstvo. To pak buněčným dělením postupně vymizí (Růžičková, 1999).

1.2 Velikost a tvar virů

Viry jsou částice velmi malých rozměrů (10-450 nm). Tvar většiny živočišných a rostlinných virů je sférický, oválný nebo vláknitý. Existují dva základní typy symetrie kapsidu:
1. Helikální (šroubovicová);
2. Kubická (ikozaedrová) - nejčastěji jsou to dvacetistěny, např. adenoviry, pikornaviry apod.;
3. U některých zástupců bakteriálních virů mají kompletní virionové částice ikozaedrickou hlavu a bičík s helikální symetrií komplexní symetrie (Růžičková, 1999).

1.3 Cirkoviry

V roce 1993 byla navržena čeleď Circoviridae, do které náleží virus infekční anémie kuřat (CAV), prasečí cirkovirus (PCV) a virus onemocnění zobáku a peří papoušků - psittacine beak and feather disease virus (PBFDV) (Taras, 2003). Jsou to dosud nejmenší ze známých virů a běžně se u nich uvádí velikost 15–17 nm, avšak někteří autoři uvádějí velikost i 20 nm (Sanada, 1999). Výjimku tvoří cirkovirus anémie kuřat, který měří přes 20 nm (Coombes, 1996).

Cirkoviry jsou neobalené viry s ikozahedrální symetrií kapsidy. Genom cirkovirů tvoří jednovláknitá, cirkulární molekula DNA s převážně pozitivní polaritou o velikosti 1,7–2,3 kb. Genom cirkovirů prasat (PCV-2) již byl kompletně sekvenován a tvoří jej 1759 nukleotidů.

K replikaci viru dochází v jádře infikované buňky. Virová partikule je tvořena pravděpodobně pouze dvěma typy proteinů, z nichž jedním je hlavní strukturální protein viru (molekulová hmotnost 30 kDa) a druhým protein, který hraje důležitou úlohu v replikaci virové DNA. V infikovaných buňkách vytváří cirkoviry intracytoplazmatické inkluze. Cirkoviry jsou velmi stabilní nejen vůči vysoké teplotě (snáší teplotu 60 °C po dobu 30 minut, 70 °C po několik minut), ale i vůči širokému rozmezí hodnot pH (3–9) a vzhledem k nepřítomnosti obalu i vůči tukovým rozpouštědlům (Celer- Carasová, 2001).

 

1.3.1 Virus PBFD

 

Virus PBFD je 14 až 17 nm velký ikosahedrální neobalený virion spojený dvěma hlavními bílkovinami o molekulární hmotnosti 27,000–23,000 daltonů. Virus s obdobnou ultrastrukturní charakteristikou, bílkovinným složením a antigenovou podobností se může objevit u četného počtu rozdílných druhů papoušků s klinickým nebo histologickým projevem PBFD (Ritchie- Harrison- Harrison, 1994). Virus vyvolává nejčastěji akutní onemocnění u mladých papoušků do dvou měsíců stáří, ale onemocnění se může vyskytnout i u starších jedinců, u nichž většinou probíhá v chronické formě (Pass, 1984).

 

1.3.2 Hostitelská specifita PBFD

 

Studiem hostitelské specifity BFDV se v rámci papoušcích druhů zabýval Tomášek (2005). K tomuto účelu byl analyzován úsek genu pro kapsidový protein (ORF C1) v délce 404 nt. Izoláty byly získány ze 32 papoušků patřících do 20 druhů. Identita analyzovaného úseku těchto izolátu se pohybovala mezi 81 a 100 % na nukleotidové úrovní a mezi 74 a 100 % na úrovni aminokyselin. Pro studium hostitelské specifity bylo využito dalších 72 dříve publikovaných sekvencí. Celkem tedy byly analyzovány 104 sekvence výše uvedené části ORF C1. Identita v rámci všech sekvencí se pohybovala od 79 do 100 % na úrovní nukleotidů a od 72 do 100 % na úrovni aminokyselin. Na základě alignmentu a fylogenetické analýzy bylo odhaleno seskupení izolátů do celkem 16 clusterů. Byl zjevný různý stupeň asociace těchto clusterů s určitými papouščími taxony. N-terminální část kapsidového proteinu (pozice aa 55 až 94) vykazovala vysokou koncentraci hypervariabilních aminokyselinových pozic. Byla podniknuta další analýza k potvrzení předpokladu, že tato část může být spojena s hostitelskou specifitou. Ta spočívala v porovnání fylogenetických stromů vytvořených na základě aminokyselinových sekvencí výše zmíněné hypervariabilní části a nukleotidových sekvencí zbývající části, vykazující vyšší míru konzervace a tudíž poskytující pravděpodobně informace spíše o evolučním vývoji. Při použití aminokyselinových sekvencí N-terminální části bylo seskupování některých skupin (papoušci vlnkovaní, loriové, alexandři a někteří kakaduové) zjevnější. Analýzou všech vytvořených fylogenetických stromů bylo zjištěno, že významná, i když ne absolutní, hostitelská specifita BFDV v rámci papoušcích druhu existuje.

Některé z genotypů se zdají být adaptované více na určitou skupinu druhů, zatímco jiné jsou schopné infikovat a vyvolat onemocnění u širšího spektra hostitelů. Většina z taxonů obsahovala izoláty získané od nemocných papoušku řazených do určitého taxonu, ať už druhu, rodu, tribu nebo čeledi. Pouze izoláty z jednoho clusteru byly schopné způsobit onemocnění u papoušku z obou papoušcích čeledí (Psittacidae i Cacatuidae). Podstata hostitelské specifity se však zdá být velmi komplexní v tom směru, že ne pouze jedna určitá kombinace aminokyselin či motivu v klíčových pozicích je schopná dát viru možnost infikovat a způsobit onemocnění u určitého druhu. Naopak se zdá, že každý papouščí druh muže být infikován viry s několika různými genotypy. Z výsledku vyplývá, že existují jak genotypy vysoce adaptované pro určitý hostitelský taxon, tak genotypy více univerzální, schopné vyvolat onemocnění u širokého spektra hostitelů. Kromě toho by neměli být opomíjeny další faktory týkající se hostitelského jedince, jako jsou jeho věk, zdravotní stav a podmínky chovu (Tomášek, 2005).


PRO VÍCE INFORMACÍ ČI PODPŮRNOU LÉČBU / ZVÝŠENÍ IMUNITNÍ OBRANY, jídelníčku, fytoterapii,  MNĚ PROSÍM NEVÁHEJTE KONTAKTOVAT NA info@paputo.cz